Když jsem byla malá, měla jsem z nich smíšený pocit. Těšila jsem se na vůni vánočního cukroví, na kapra a salát a na to, že dostanu nějaké dárečky. Taky jsem se ale bála, zda všechno proběhne, jak má. Zda můj bohémský tatínek bude respektovat, že u nás se slaví 24. prosince, a ne 6. ledna, jak tomu je na jeho rodném Podkarpatí.

Taky jsem se bála, jestli se táta nebude moc rozčilovat, že bolševici uctívají dědu Mráze, a taky jsem se chvěla, jestli přijde na Štědrý den včas domů a jestli s sebou nepřivede nějakého ukrajinského kamaráda, který místo zpěvu českých koled povede diskusi o svobodné Ukrajině. Když se ponořím do raných vánočních vzpomínek, vybaví se mi kupodivu vždy návštěva u našich příbuzných ve Vršovicích. Tátův synovec měl dvě dcery, byly starší než já, a tak jsem je vůbec nezajímala.Vždycky mě tak nějak apaticky pozorovaly a líně se chlubily svými panenkami. Na druhou stranu ale pro mě vždycky měly připravený nějaký dárek. Třeba knížku básniček.

Nábožně jsem ji svírala celou tu dobu, co si můj otec připíjel na nový rok a co mu moje máma říkala: „Tak už půjdeme, viď?!“ Domů jsme šli stejně pokaždé až hluboko po půlnoci a dodnes si přesně vybavuji tu zvláštní atmosféru v tramvaji, kde bylo jen pár zmožených lidí, kteří cestovali buď od svých příbuzných, anebo jeli z práce. Silným vánočním zážitkem pro mě vždy bylo, když jsem měla na Štědrý večer čerstvě povlečenou postel, když jsem si oblékla novou noční košilku, kterou jsem měla pod stromečkem, a když jsem otevřela zbrusu novou knížku. Celý Boží hod jsem se válela v posteli, četla si s plnou pusou cukroví, dojídala jsem studené řezy kapra a i v noci jsem se vydávala na balkon, abych zabořila lžíci do mísy bramborového salátu.

Na Štěpána jsme mívali husu. Pamatuji si, že vždycky byla trochu tvrdá a trochu na ní bylo peří, ale že mi táta usmažil zvlášť husí jatýrka, která se na jazyku rozplývala. Vzpomínám si i na husí sádlo, jež teklo a do něhož máma dala játrové odřezky, které vždy v láhvi klesly hluboko ke dnu, a já jsem je pak marně dobývala plochým nožem. Z paměti se mi vynořují střípky našich mezivánočních pobytů u tety, kde žil můj stejně starý bratranec, který vždycky tvrdil, že jeho máma udělala cukroví mnohem lepší než ta moje. Pravda je, že má maminka se nikdy moc nepatlala s velkým počtem druhů cukroví, pravda je, že její pracny byly hrbolaté a veliké, a pravda je taky, že její vanilkové rohlíčky – vlastně spíš rohlíky – dodnes považuji za „nejdobřejší“ na světě!

Jen párkrát jsem o Vánocích nebyla doma. Třeba, když jsem s kamarádkou odjela do Pece pod Sněžkou a tam jsem celou zimu roznášela snídaně, obědy a večeře rekreantům ROH. Vím, že jsem si tehdy, u smaženého kapra s hnusnou strouhankou a u salátu, ve kterém byl celer, jejž nesnáším, připadala velice dobrodružně. A vím, že byl ve mně takový divný smutek. Potlačovala jsem ho, protože jsem byla rebelka a nesnášela jsem zavedené pořádky. Tak nějak mě rozčilovalo, jak socialismem zbídačelí lidé veškerou svou energii věnují vánočnímu žrádlu a nablblým spotřebičům, které vydávají za dárky.

Pak jsme jednou slavili Vánoce na Kanárech – jen můj muž, mé děti a já. Moji mámu s tátou jsme nechali doma. Tehdy nám na stůl dali langustu a krevety a tabule vypadala velkolepě, i když vše bylo nepříjemně studené a s majonézou bez chuti. Už mnohokrát jsem vyprávěla, jak nejoriginálnější dárek mého otce byly papírky, které napíchal na větve vánočního stromku a na které napsal, co všechno by mi dal, kdyby na to měl. Můj muž o dárky nestál. Máma, když ode mě něco dostala, to hned posílala dál, a tak šátek ode mě skončil na krku tety Věry (která mi pravidelně dávala látkové kapesníky) a kožené rukavice, které jsem mámě s láskou vybírala, nakonec nosila tchyně. Mámu nikdy nenapadlo, že by mě to mohlo mrzet.

Když byla dcera v pubertě, žádný dárek jí nebyl vhod. Tvářila se zpupně a mé blbé dary byly pro ni důkazem, jak se liší naše duše. Můj syn coby chlapeček byl z dárků tak rozčílený, že párkrát dostal horečku. Když vyrostl, stal se tak cool, že někdy balíčky ani nerozbalil. A co letos? Letos se Vánoc bojím. Bude nás o jednoho míň. A víte, co jsem si právě teď uvědomila? Že loni vstal můj muž od stolu první a že mi tehdy mozkem prchavě projela myšlenka: „Snad neumře, vždyť je to jen pověra!“

Milé čtenářky, milí čtenáři, ať jsou Vánoce, nebo ne, chovejte se v příštích dnech, jak se vám líbí, nestresujte se kolektivem a ani samotou a pamatujte si, že jestli se máte dobře, že může být hůř, a jestli se máte špatně, tak… může být ještě hůř! A že dokud dýcháte, vnímáte, máte chuť k jídlu a někoho rádi, tak nezbývá než si blahopřát!

Optimismu várku vám dávám místo dárku. Taky přeju hodně naděje. A ať se vám nic hrozného neděje! Halelůjááá!

P. S.: Jo! A nevstávejte od stolu!