Václav Vydra to ve světě koňáků nemá úplně jednoduché – jedni ho oslavují, druzí zatracují. Známý herec se totiž pustil do osvěty ohledně bosonožství pro zdravější a kvalitnější kopyta, snaží se o lepší a přirozenější ustájení koní, jezdí na koni bez uzdy a bez sedla…

Milovník koní a oblíbený herec pořádá také různé akce pro pobavení všech, kdo milují tato vznešená zvířata a samozřejmě i zábavu. O koních a svém vztahu k nim se rozpovídal v následujícím rozhovoru.

Pro mě je kůň zvíře, ze kterého mám velký respekt, protože v něm neumím číst, ty se v něm ale určitě vyznáš, a poznáš, kdy je mu dobře a netrpí… Myslím, že už ano. Koně mají obrovskou schopnost kompenzace. Dokáží svoje handicapy kompenzovat a skrývat, mnohokrát tak, že se to ani nepozná. Je to taky jejich určitá přirozenost, protože pokud na nich predátor viděl nějaké postižení, tak se stali jeho cílem. Snažili se tedy maskovat svoje slabosti. Člověk se časem naučí vnímat, co koně trápí, jak se cítí. Na koni se víc pozná, co mu je, když stojí. Uleví si totiž tomu, co ho bolí a přejímá určitou část váhy jinou partií těla než by bylo normální. Pak se taky rozpozná jeho stav i nálada na jeho mimice. Když má např.okolo nozder výraznější vrásky, znamená to, že ho něco bolí. Jako když my třeba zatneme zuby.

Kvůli koním jsi dokonce studoval a na Slapech sis otevřel kliniku… Ano, studoval jsem ošetřování kopyt v Německu a na otevření kliniky se s námi podílel Institut celostní péče o koně. Pomáháme koňům, kteří trpí špatným životním stylem při užívání lidmi.

Jak to vůbec dokážeš posoudit? Vycházím z toho, co je pro koně přirozené. Vyvinul se v určitém prostředí, dokázal v něm dokonale přežívat a žít. Domestikací o to prostředí přišel a taky kultivací krajiny a přesazením různých druhů koní do jiných prostředí. To je zásadní problém. Další problém je, že koně mají nedostatek pohybu na patřičném terénu. Člověk zavřel koně do stájí, do samotek, vyňal ho ze stáda a dal ho do zamřížovaných „ajnclíků“, a to nemluvím o úvazových stáních, kdy se nemůže ani otočit. Stojí na podestýlce, která je pro něj podle lidí nejlepší a nemá možnost pohybovat se v patřičném terénu a ani možnost kontinuálně přijímat potravu. Špatně je chápán i mechanismus kopyta. To není jenom špalek, po kterém kůň chodí, ale je to orgán, spojitá nádoba s celým organismem a je potřeba ho vnímat takzvaně celostně.

Kolik máš vlastně už koní? Svoje čtyři a na statku jednadvacet včetně jednoho těžkého pacienta z Německa. Jsme jedno ze zařízení v Evropě, které poskytuje služby rehabilitačního zařízení v oblasti problémů s kopyty, takže se nám ozývají i cizinci. Těžko se ale majitelé smiřují s tím, to není hned, ale že proces nápravy může trvat třeba i rok, či dva. A taky  to samozřejmě stojí i nějaké peníze. Pak je otázka, jak se k tomu majitel postaví a jak vydrží věřit tomu, že je to pro koně ta nejlepší cesta. Taky jsou většinou pod velkým tlakem okolí, které jim říká: Vy jste se zbláznili! Vy jste dali koně k Vydrovi?

Takže  tě mnozí považují za blázna? No jasně. Ale pár takových bláznů k Vydrovi koně dá a já mám pak radost z každého, byť i dílčího úspěchu, kdy dojde z našeho pohledu k výraznému zlepšení a nastartování možnosti nové cesty pro koně. Když se ale majitelé rozhodnou, že si koně vezmou zpátky k sobě, dají ho do nevyhovujících podmínek a nedostatečně mu upravují kopyta, veškerá naše práce přijde vniveč. Mnozí z nich si bohužel myslí, že k nám dají koně, my mu vyléčíme rýmu, a když jim ho vrátíme, tak už nikdy nebude smrkat. Tak to ale nefunguje. My nastartujeme pozitivní změny a oni v tom musí pokračovat. Dostaneme se do fáze, kdy může normálně chodit, ale oni musejí jít důsledně dál touhle cestou.

Zajímá vás, co dělá Václav Vydra mimo koňský svět? Pak si kupte nové číslo časopisu Glanc, které vychází právě dnes!

Foto: Herminapress