Učím na filmové škole Michael. Vyučuji zde scenáristiku a dramaturgii a jediné, co považuji za důležité, aby se mí studenti naučili, je, že všechno má svůj začátek, prostředek a konec. A že je daleko důležitější klást si menší cíle než na sebe navalit břímě, které nejde zvládnout.

Je leden. První měsíc nového roku. Měsíc, který je symbolem startu, obnovy sil a vytyčení si směru. Hm. Vždycky jsem měla pocit, že v lednu musím něco začít, abych mohla pokračovat a s Vánocemi skoncovat se všemi nezdary a vytyčit si čerstvou dráhu. Jenže asi v patnácti jsem si uvědomila, že můj otec za začátek nového roku nepovažuje první leden, ale až leden čtrnáctý, jak to prý kdysi určili staří Řekové. Můj táta byl řeckokatolického vyznání. Má kamarádka Sára byla Židovka a pro ni nový rok začínal nepravidelně někdy mezi zářím a říjnem. A do školy se mnou chodil Peršan a ten nám tvrdil, že nový rok začíná jednadvacátého března. A můj syn se zajímal o Čínu a zjistil, že tam začíná nový rok někdy mezi únorem a březnem, jestli ne náhodou až v dubnu…

Takže, kdy vlastně máme začít jinak a lépe? Kdy máme vyrazit k cíli na obzoru? Proč si myslím, že je lepší dát si malý cíl než velký? Protože můj student bude mít daleko lepší pocit, když se pokusí napsat krátkou povídku na téma Tramvaj, než když bude chtít během semestru vyřešit otázku celosvětového míru v dramatickém eposu se zahraničními herci. Myslím si vlastně, že vytyčení cíle je nejdůležitějším momentem pro pocit štěstí. Že když budu chtít něco, co mohu mít, a dostanu to, že budu mnohem spokojenější, než když budu šplhat na nejvyšší horu světa a nikdy se tam nedostanu. Nedávno jsem si přečetla, že jeden spisovatel po dvaceti letech našel dopis, který si napsal jako předsevzetí, když mu bylo šest, a chtěl svá předsevzetí naplnit, než mu bude dvacet.

Ten kluk si určil tyhle cíle: 1. Půjdu spát, i když bude rozsvíceno. 2. Budu se dívat na televizi, kdykoli budu chtít. 3. Nebudu se bát kouknout pod postel. 4. Našetřím si víc než 100 korun. 5. Pojedu na kole až k obchodu. 6. Strčím si do pusy deset žvýkaček najednou. 7. Zůstanu sám doma. 8. Budu vzhůru až do deseti hodin. 9. Nebudu chodit do školy. 10. Budu jezdit v opravdovém autě. Tomu spisovateli se podařilo všechna jeho předsevzetí naplnit.

Vzala jsem si z něj příklad a jsem naprosto odhodlaná dojít k vlastním cílům, ať ten nový rok začíná kdykoli. Mé cíle jsou tyto: 1. Sním najednou dva větrníky a jednu rakvičku se šlehačkou. 2. Budu se celou neděli válet v posteli a číst si. 3. Aspoň jednou měsíčně půjdu na kosmetiku a nechám si masírovat obličej. 4. Pojedu k moři. 5. Budu brečet, kdykoli se mi bude chtít. 6. Budu říkat blbosti, jaké se mi zlíbí. 7. Koupím si další černé šaty, i když jich mám doma asi dvacet. 8. Budu jíst chleba se sádlem, i kdyby mě to mělo zabít. 9. Nenajmu si žádného učitele jazyků a nezdokonalím se v angličtině. 10. Budu stoprocentně věřit větě, že NIKDY NENÍ POZDĚ ZAČÍT ŽÍT!

Ať žije nový rok, mé staré já a Glanc!

P. S.: Můj vnuk dostal pod stromeček bicí aparaturu a malou kytárku. Bušil do bubínků a drnkal na struny, my jsme na něj obdivně hleděli. A pak můj syn pravil: „Je docela šikovnej, má docela hudební sluch a smysl pro rytmus. Možná, že by se mohl někdy živit jako podprůměrnej muzikant v nějaký podprůměrný kapele…“ Napište mi, jaké cíle jste si vytyčili vy. Jsem zvědavá jak blázen.