více >>

Životní peripetie této dámy by vydaly na knihu. Není divu, že jedna taková nedávno vyšla. Jmenuje se Život na laně a jak říká sama slavná Francouzska, jež zakořenila v české kotlině, je to kniha o životě. Rozhodli jsme se tuto neobyčejnou dámu trochu vyzpovídat…

Bylo těžké vás přemluvit k napsání vaší biografie? Nápad napsat knihu vznikl už před mnoha lety. Tehdy jsem si sedla s jednou spisovatelkou, natočili jsme přes dvacet hodin hovorů, jenže z toho nakonec sešlo – volala mi s tím, že sice mluvím moc hezky, ale že je to neustálý tok myšlenek a postřehů, který lze jen těžko poskládat do knihy. Řekla jsem, že je to úplně v pořádku, že na tom nelpím, že to není problém. Pak přišla Míša Zindelová, s níž se znám už řadu let a společně jsme na knize začaly pracovat. Ale hned na začátku jsem jí varovala, že hlavně po mě nesmí chtít žádná přesná data, nehledě na to, že jsem nechtěla být pod tlakem, že knihu musím napsat do nějakého termínu. Navíc jsem hrozná puntičkářka, proto moc děkuji Míše za velkou trpělivost.

Jak dlouho jste na knize nakonec pracovaly? S menší přestávkou, kterou si vyžádala má nemoc, přes čtyři roky. A myslím, že to knize jenom prospělo. Stalo se totiž tolik věcí, které mě posunuly, a které bylo dobré nějakým způsobem zaznamenat. Hlavně jsem nechtěla psát životopis, ale knihu o životě! Je v ní zmíněno několik důležitých dat, ale to je všechno – tím hlavním jsou témata jako láska, rodina, můj příchod do Československa, práce, ženy, které mě v životě obklopovaly… Kam mě co posunulo, kdo mi ublížil anebo naopak pomohl.

Hlavním motivem je život na laně, proč? Člověk je pořád na laně. Pořád balancujeme, jednou musíme vyrovnávat na téhle straně, podruhé na jiné. Život je o neustálém napětí a balancování. Občas se samozřejmě neubráníme pádu, ale musíme se na to lano postavit znovu a zkoušet a zkoušet. To je život, a proto je tak krásný. Co se má stát, se stane. Věřím na osud, ale není to o tom, že by měl člověk sedět s rukama v klíně a čekat. Osudu musíme jít naproti. Věci v mém životě se staly tak, jak měly. Když jsem si v životě nevěděla rady a váhala jsem, jakou cestou se dát, vsadila jsem na svůj instinkt. Nikdy nekalkuluji. To nemám ráda, beru život takový, jaký je.

Věříte i na horoskopy a znamení, v němž se člověk narodí? V tomto ohledu nejsem úplně skeptická, ale nepřikládám tomu velkou váhu. Vím, že jsem narozená ve znamení Lva, v čínském horoskopu jsem Opice, což je ta nejhorší kombinace, která může být. Jsem totiž člověk, který jede naplno, občas teda může padnout na hubu, ale ani to ho neodradí. Jsem kaskadér a miluji výzvy.

Život-na-laně

A co třeba věštění budoucnosti – byla jste někdy u kartářky? Když jsem byla mladá, párkrát jsem u ní byla. Docela mě to baví, je to legrace. Ale člověk by se podle toho neměl řídit a nechat se tím moc ovlivnit. To je dost nebezpečné. Pamatuju si, když mi bylo asi 19 let, řekla mi jedna kartářka, že mě vidí s ovázanou hlavou, jak blouzním někde v nemocnici, že si musím dávat pozor na vodu. Já bláhová celé léto nevlezla do moře, rodina se mi smála. Říkala jsem si, jak jsem blbá, že jsem tomu uvěřila. Jenže po prázdninách najednou přišel hrozný liják, já šíleně nastydla, dostala jsem těžký zánět dutin a strávila jsem kvůli tomu několik dní v nemocnici v horečkách, úplně mimo sebe.

Chantal, kdo nebo co bylo ve vašem životě tím záchranným lanem? Vždycky to byla rodina. V životě můžete mít spoustu přátel, i těch blízkých, ale rodina je pro mě nejcennější. Moje nejlepší kamarádka je moje sestra, která žije ve Francii. Měly jsme období, kdy jsme se moc neviděly, ale nyní vnímám, že jsme si zase dost blízko.

Vídáte se často? Teď je to snazší, díky Skype – úplně jsem se do něj zamilovala. Poznala jsem ho tedy docela nedávno, když syn Vladimír odjel na čas do Kanady a od té doby si už život bez něj neumím představit. Se sestrou takhle trávíme celé hodiny, ona třeba vaří, u toho mi vypráví, co je nového, já si třeba naliju skleničku vína a prostě klábosíme. Samozřejmě je smutné, že se nemůžeme vídat častěji, ale aspoň ji vidím a jsme spolu. Samozřejmě to nemůže nahradit osobní kontakt, ale jsem za to moc ráda. Nikdy mě ale nenapadne skypovat kamarádům, které mám tady v Praze, s těmi se raději uvidím naživo. Ale když jsou takhle daleko, třeba v Marseille, Ženevě nebo třeba v Indonésii, je to ideální způsob komunikace.

Zmínila jste milovanou Francii, kolikrát za rok se tam dostanete? Zrovna letos jsem tam byla pouze jeden týden. Ale sestra má více volného času, cestuje po světě a jezdí často i sem. Pořád si říkám, že si musím trochu uspořádat život, abych měla víc času – třeba na to jet domů, do Francie. Ale na druhou stranu neumím říkat ne, takže mám ve finále docela dost aktivit a všechny mě strašně baví. Musím taky platit faktury a složenky, takže si nemůžu dovolit někam odjet na měsíc (smích). Lidi si myslí, že my herci máme spoustu volného času, ale v mém případě tomu tak není. Vždyť letos už jsem odehrála 50 představení! Ale příští rok zvolním. To si vlastně říkám každý rok, já vím (smích). Nicméně Francie mi moc chybí. Když se mi stýská po moři, nakoupím balíky soli a dopřeju si pořádně slanou lázeň. Ale takový je život.

Chcete se do Francie vrátit, třeba na „důchod“? Důchod? Brrrr, co to je?! Dokud budu živá, chci pracovat. Samozřejmě je mi jasné, že třeba v sedmdesáti už toho nezastanu tolik jako teď, ale pořád chci pracovat. Až mě tu nebude nic držet, máme se sestrou takový tajný projekt… Uvidím, co mi život ještě přinese. Nechám ho, aby mě ještě překvapil.

Foto: showpix.cz