Odjela jsem do Paříže a šla jsem tam ke kadeřníkovi. Proto, že mne neznal, neporovnával můj obličej s minulostí a neměl hrůzu z toho, že napíšu do časopisu Glanc, že neumí stříhat, barvit a vůbec nic… Francouzský kadeřník byl totálně v klidu a štětečkem mi barvil na světlo mé hnědé pramínky.

Ze světlekaštanové brunetky se stala blondýnka. Ofina se mi dokonce odbarvila do platiny. Přijela jsem domů a čekala jsem na reakci. Nepřišla. Máma neřekla nic. Tchýně taky neřekla nic. Taky jsem neřekla nic. Vydržela jsem nic neříkat asi dvě hodiny. Pak jsem se zeptala: „Všimly jste si, že mám nové vlasy?“

„Hned jsem si všimla,“ řekla tchýně. „Jen jsem nevěděla, jestlis to měla už předtím, než jsi odjela nebo jestli sis to nechala udělat tam.“

Tam.“ pravila jsem. Pak jsem koukla na mámu.

„A ty sis všimla?“ „Všimla,“ pravila máma a namazala si rohlík.

„A?“ řekla jsem.

„A znáš tu rosničku, jak hlásí v televizi počasí, viď?“ rozhovořila se máma.

„Jak ona se to jmenuje…“

„Je mi jedno, jak se jmenuje…“

„Počkej, jak se jmenuje…“

„Je to fuk, jak se jmenuje, o co jde?!“ zvýšila jsem hlas.

„No, tak ta rosnička měla přece krásné černé vlasy a teď se nechala odbarvit na blond.“

„No a?!“ zapištěla jsem.

„No a je z ní nádherná zlatovláska!“

„Mami, mě přece nezajímá nějaká ženská, co hlásí počasí, já chci od tebe vědět, jak já vypadám v těch vlasech!“ zařvala jsem.

A moje máma se chytla za čelo a řekla: „Bože, ty mě tak hrozně unavuješ!“

No a co myslíte, že jsem udělala?

Zabila jsem ji!

Asi stokrát jsem jí udeřila hlavou o stůl, a když měla vlasy zbarvené krví a mozkem, tak jsem triumfálně vykřikla: „Měla bys vidět, jakej máš teď krásnej melír!“

No… tak promiňte, že jsem tak krutá. Samozřejmě, že jsem svou nebohou starou matku ve skutečnosti nezavraždila, i když mi můj bezmocný vztek syčel v uších a v bublinách mi vytékal z nosu. Neudělala jsem své mámě nic. Pouze jsem se třásla rozčilením a lítostí a vzala jsem si hned tři prášky na spaní najednou.

A těsně předtím, než jsem usnula, mne napadlo, že vůči mé mámě se vlastně vůbec nechovám dospěle. Že jsem pořád dítě, které od svého rodiče vyžaduje lásku, obdiv, soucit… Že jsem holčička vždycky moc rozčilená, když jí její – jen a jen její – maminka nevěnuje svou stoprocentní pozornost!

A došlo mi taky, že stejně nemilosrdně majetnické jsou děti vůči svým rodičům až do jejich smrti, a že pozornost, kterou vyžaduju od své mámy, která mne poučuje jako by mi bylo pět, bude ode mne stejně intenzivně vyžadovat má dcera.

A protože jsem její máma, tak, i když mé dceři už dávno není pět, se cítím naprosto oprávněná k tomu, abych jí dala tuhle cennou radu:

„I když má tvá máma své ego jako hrom, tak se nevztekej a radši si dej brom!"

Hodně mateřské lásky a šikovného kadeřníka vám přeje