více >>

Když se podíváte na můj facebook, neuvidíte mne, ale moji oblíbenkyni Laru Croft. Doposud jsem po lesích běhala jen virtuálně s Larou, hrdinkou počítačových her, ovšem tentokrát jsem si to vyzkoušela naživo. Hrdinně jsem se totiž přihlásila na kurz přežití.

Přispělo k tomu i to, že jsem se nedávno ztratila. Můžete si myslet, že je to v dnešní době – a v českých lesích – vyloučené, ale mně se to povedlo. Před pár týdny jsem byla na Vysočině a během malé túry lesem jsem zabloudila. Kuriózní bylo, že když jsem krátce předtím potkala starousedlíka a ptala se ho na cestu, odpověděl mi: „I kdybyste se ztratila, za dvě, tři hodinky dojdete k civilizaci.“ Uklidnilo mě to jen do té doby, než jsem zjistila, že skutečně netuším, kde jsem. S představou, že bych měla jít na jih, jsem hledala, podle oblíbené skautské poučky, na stromech lišejníky, ale žádné tam nebyly. Taky jsem měla žízeň, o hladu nemluvě. A tak jsem se vydala zpátky stejnou cestou, kterou jsem přišla a přes louku jsem zamířila do nejbližší vesnice, kde jsem dostala sklenici vody a návod, jak se dostat domů. Jenomže, co když vám drobečky chleba, které vás mají vést, sezobají ptáci? Pak cestu zpátky nenajdete – a budete muset nějak „přežít“.

_MG_0202

Jako holátka Kurzy přežití pořádá domažlická firma Outdoor Survival; na jejich stránkách www.outdoorsurvival.cz jich si můžete vybrat z pestré nabídky. Mně se zalíbil kurz nazvaný „survival“. Trvá od pátečního odpoledne do nedělního poledne a potřebujete k němu jen spacák, nůž, pláštěnku a odvahu. Všechno ostatní hezky odevzdáte – a tím jsou myšleny i mobily, peněženky a cigarety včetně zapalovače. (Oheň se musíte naučit rozdělávat pomocí křesadla.) Heslo našeho náčelníka (průvodce i školitele) Dače totiž bylo: „Co nemáš, nepotřebuješ!“ Víte, co skutečně potřebujete k přežití? Vodu, cukr a sůl!

_MG_0644

I Šumava děsí Možná znáte televizní seriál Ultimate Survival, ve kterém britský horolezec a dobrodruh Bear Grylls cestuje po všech možných místech na zeměkouli a předvádí, jak přežít v extrémních podmínkách. Mně stačilo zkusit si to na Šumavě. Samozřejmě, že to není zdaleka tak náročné jako na Islandu nebo v ecuadorské džungli, ale pro člověka zhýčkaného civilizací to je náramná změna. Spíte ve spacáku na zemi na hromadě listí, která má izolovat chlad, posloucháte zvuky ozývající se ze tmy, děsí vás kroky, které slyšíte zpoza stromů… Já leknutím vyskočila, když jsem uprostřed noci zaslechla neidentifikovatelný zvuk z hloubi lesa. „Co to bylo?“ vykřikla jsem plná hrůzy. „To jenom štěká srnec,“ zamumlal kdosi vedle mě, který na podobném kurzu evidentně nebyl poprvé.

_MG_0520

Život dobrodruha Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých a praktických informací. Od toho, co lze jíst – lesní plody známe všichni, houby bychom taky poznali a dokonce možná i našli – až po to, co k jídlu rozhodně není. Už vím, jak se dostat k pitné vodě a také jak rozdělat oheň. Ideálně se k tomu hodí dámský tampón, který vám ale poslouží i jinak. Lze do něj nasát rosu, můžete přes něj přefiltrovat vodu, a když by se něco vážného stalo, dá se s ním ucpat otevřená rána. Viděla jsem jezevčí nory, dozvěděla se, že srnec spí jen deset minut (to si budu pamatovat navždy) a především vím, že všechno, co má člověk po kapsách i co najde, je dobré si schovat, protože se to vždycky může hodit. A také si umím uvařit v lese čaj. Jak se to dělá? Do umělohmotné láhve nasbíráte lístky jahodníku, maliníku, máty, kopřivy, můžete přidat i mladé smrkové výhonky, dolijete vodou až po hrdlo a položíte do horkého popela. Láhev se vodou uvnitř stále ochlazuje, takže se trochu zkroutí, ale nepraskne. A vy si pochutnáte na dobrém čajíčku!

P.S. Jen tak mimochodem, podle lišejníku na kmenu stromu sever s jistotou neurčíte. Stačí, aby na strom pofukovalo, a lišejník vyroste na úplně jiné světové straně!