Když slyším slovo změna, zachvěju se hrůzou. A je to zřejmě proto, že jsem stará. Že si uvědomuji moc dobře, že lepší to už nebude a že mohu opravdu děkovat za každé nové ráno, kterého se dožiji.

Jsem stará, a tak vím, že si mohu gratulovat, že mám co jíst, že mám co pít, že mám střechu nad hlavou, a že někoho aspoň trochu zajímá, co píšu, vyprávím, a co mám v plánu dělat dál.

Jsem stará, a tak jsem konečně pochopila, že je nádherné, že se mohu hýbat, že je báječné, že jsem schopna se sama umýt a dojít si na záchod, že naštěstí slyším moc dobře a že většinu dne mi vyplňují chvíle, kdy nepociťuji žádnou bolest.

Jsem stará a jsem proto vděčná za to, že jsem se narodila v pohodlné střední Evropě, kde mne nesužuje smrtelné vedro ani mráz, kde mne neohrožují tajfuny a zemětřesení, kde mne nepřekvapí vlna tsunami ani chrlení rozzuřené sopky.

Jsem stará, a tak jsem smířená s tím, že už asi nedostanu Oskara za svou filmovou komedii, že nebudu zvolena „miss plné tvary“ a nebudu nominovaná na Nobelovku za literaturu.

Jsem stará, a tak už nechci žádného prince na bílém koni, nechci šípkové zámky ani nechci procestovat zeměkouli dvakrát kolem dokola.

Jsem stará. A protože jsem stará, tak chci, aby zůstalo vše tak, jak je! I když… i když …hm… I když jsem stará, tak strašně chci, aby mě někdo strašně miloval a taky se  chci cpát těmi nejlepšími lahůdkami od rána do večera a přitom zhubnout třicet kilo!!!

A co, vy všichni, kteří si připadáte staří, co chcete vy?!

Napište mi