více >>

Zpěvák a skladatel Martin Maxa v tom už zase lítá a nemůže si pomoct. Nejde ale o žádnou neřest jako drogy, alkohol nebo mnohoženství. Martin se sice skutečně po letech vrátil k jedné ze svých velkých lásek, ale tou je malování.

V době zhruba před dvaceti lety byl coby malíř velice úspěšný například v sousedním Německu, ale také v Americe. "Výstavy jsem měl tehdy i několikrát ročně, ani jsem nestíhal malovat nové věci, takže mé obrazy na ně často zapůjčovali jejich sběratelé. Z tehdy namalovaných pláten mi zbylo vlastně pouze jedno, které bylo dárkem pro moji životní partnerku," zavzpomínal Martin na své úspěšné působení v oblasti výtvarného umění. Netají se ani tím, že jako malíř vydělal slušný balík. "Většina obrazů se zpravidla prodala již během vernisáží a na tehdejší dobu to byly skutečně velké peníze. Já jsem ale neušetřil nic. Jako bohém jsem maloval, žil i utrácel," směje se Martin.


Po dlouhé pauze si nyní znovu zřídil ateliér a modelkou k prvnímu obrazu mu stála (vlastně spíš visela) jeho devítiletá dcera Ema. „Už nějaký ten pátek jsem se chtěl k malování vrátit. Teď mě ale postrčil fakt, že Emička roste jako z vody a já jsem ji chtěl zachytit dřív, než se z ní stane slečna," prozradil Martin zdroj své inspirace a dodal: "Rád vnáším do obrazů příběh a mystiku. Proto je kolem Emičky vesmír. Malá holčička na houpačce uprostřed ničeho a všeho zároveň." Kurátoři výtvarného umění se k obrazům Martina Maxy vyjadřují s respektem a v oblasti hyperrealistické malby jej označují za následovníka takových malířů, jako Zdeněk Burian nebo Theodor Pištěk.

Než bude ovšem Martin moci uspořádat vernisáž, potrvá to nejméně dva roky. Maluje totiž velké formáty, ty nejmenší mají metr na sedmdesát, a při technice malby olejem na plátno vzniká jeden obraz minimálně měsíc. Zajímavostí je, že na rozdíl od většiny současných malířů si Martin Maxa nekupuje hotová plátna na rámu, která jsou rovnou připravená k malování, ale rámy si vlastnoručně stlouká, plátna sám šepsuje a napíná. A dokonce i některé speciální štětce si sám vyrábí z chlupů svého kocoura.

U malování si prý Martin odpočine od blázince jménem šoubyznys a naopak nabírá energii. O koncertní vystoupení sice nemá nouzi, ale dospěl prý do fáze, kdy dělá už jen to, co chce, ne to, co musí. „V tom je obrovská svoboda. A malování je pro mě opravdu něčím, co miluju. Taková ta stará láska, která nerezaví," pousmál se renesanční umělec, který by byl například za dob Leonarda da Vinciho bezpochyby malířskou megastar. Při pohledu na obraz Martinovy dcery lze totiž předpokládat, že leckterý panovník by chtěl mít od mistra Maxy z Litvínova vymalovanou nějakou tu kapličku nebo portrét…