více >>

Pohled na Veroniku (29) a Karla (31) Kašákovy prostě neomrzí – chovají se k sobě tak láskyplně, až by člověk řekl, že veškeré sourozenecké hašteření, o kterém vyprávějí v našem rozhovoru, si právě teď vymysleli!

On ve společnosti vždy v saku, ona přívětivý úsměv a vystupování hodné dámy. V dětském domově se základy etikety asi nenaučili, ve společnosti je ale vídáme často.

Chodili jste do tanečních?
V.: Do tanečních jako takových bohužel ne. Chodila jsem na taneční kroužky, ale že bych chodila se třídou a měla potom věneček, to ne. Chodila jsem na balet, na disco…
K.: Já jsem do tanečních chodit chtěl, byl jsem na gymplu jeden z mála, ale neměl jsem na to čas. A dodnes mě to mrzí. Myslím, že je to ten společenský základ, co by pánové i dámy měli znát. Naštěstí mám cit pro rytmus, takže to občas na parketu dokážu odkoukat. Ale tancovat neumím!

Ptám se, protože na plesech vás oba vídáme každou sezonu.
V.: To vždycky můj partner říká: ‚Pojď do toho davu, ať úplně není vidět, že neumíš tancovat. A jednou jsme si s bráchou dělali srandu a tancovali jsme à la Pomáda a Pulp fiction. Někdo nás u toho natočil a vypadalo to hrozně!
K.: Naposledy jsme se také spolu před plesem domlouvali, jestli tady budeme tančit. Dopad- lo to tak, že raději ne!
V.: Ale já přitom tanec upřímně miluju!
K.: To my oba.
V.: Jako děti jsme v domově byli my dva, co jsme prezentovali všechna ta taneční vystoupení.
K.: Bejby nemůže sedět v koutě. Ani my dva. V.: Přesně tak.
K.: Jsme tam, kde hraje hudba. A já si myslím, že tanec bychom si měli hlavně užít a radovat se ze všeho. I když člověk neumí zpívat, tak by zpívat měl, pokud ho to baví. Tanec je o tom, být ve společnosti, tancovat a užívat si večer. Takže byť si budeme šlapat na paty, tak to za to stojí.

Dávali jste si rady také jako děti?
K.: Nevím, jestli přímo rady. Podporovali jsme se navzájem, to ano.
V.: Myslíš co se týká oblečení? V období puberty měl Kája svůj pánský pokoj s klukama, takže asi všechno řešili spolu. A ještě nedávno, myslím, bráška oblečení moc neřešil.
K.: Já mám hrozně rád styl a dobré oblékání, ale pořád mi nejvíc vyhovuje, když se mi o to někdo postará. Nakupování a zkoušení… Verča totéž. Ale co se týká těch rad – já jsem byl takový rádoby tatínek.
V.: To je pravda. Ty jsi potom žil v Praze a já ještě v domově. I já jsem se dlouho hledala.

Hádali jste se?
V.: Asi jo, jako všichni… Teď chceš říct, že jsi mi hodil šipku do hlavy!
K.: To chceš říct ty!

Celý rozhovor najdete v aktuálním číslo časopisu Story.