Pravidelně chytal extraligu, byl i na mistrovství světa. Teď ho ale živí umění. „Pamatuju si, že jako malý jsem chtěl být módní návrhář. Pořád jsem kreslil holky a šaty,“ říká. Sláva, peníze a úspěch na ledě, to ho nakonec nedělalo šťastným. Ve svých dvaadvaceti letech pověsil brankářskou hokejku na hřebík a vyměnil ji za tetovací jehlu, štětec a barvy. Jako Musa se totiž v umělecké sféře našel.

Trochu jsem se děsil, že když máte podepsanou smlouvu, tak víte, co budete dělat za dva roky. A nemůžete to změnit. Bohatý bych chtěl být nejen díky penězům, ale i jiným hodnotám.

Rodiče chtěli, abych se se svými dvěma bratry naučil bruslit. Proto nás začali společně vozit do klubu na pražském Dlouhém lánu.

Trávil jsem mnoho času na ledě a trénoval se staršími kluky. Pak jsem šel do Slávie už jako brankář a následně chytal i za Kladno. Stal se ze mě juniorský hokejový reprezentant, což bylo úžasný, ale já vlastně ztratil víru a začal jsem být nešťastný. Chtěl jsem zjišťovat víc o sobě a svém životě.

Místo na hokej jsem začal chodit do výtvarných kurzů. Bylo to skvělý, rád na to vzpomínám. Chtěl jsem se naučit hlavně zručnost kvůli tetování. Začínal jsem na pomerančích, protože bylo těžké shánět ‚oběti‘.

Tetování mě nadchlo, přitom jsem si sám na vlastním těle nechal něco vytetovat až rok po ukončení hokejové kariéry. V tetovacím studiu jsem potkal kluka, který se pro mě stal důležitým. Uhranula mě jeho osobnost a mě to začalo lákat. To mi vydrželo nějakou dobu, a přestože klienti jsou, a jezdí i z celého světa, už skoro netetuji.

Celý rozhovor s Lukášem Musilem najdete v aktuálním Story.