Co vás teď nejvíc baví a naplňuje?
Začala jsem cvičit s osobním trenérem. Mám členství v jednom parádním fitness-centru, jenže málo tam chodím, protože mě moc nebaví tam chodit sama. Proto mi to třeba doma moc nejde. Teď cvičím dvakrát týdně, když je hezky, tak venku. Baví mě i jóga. Čím víc cvičím, tím je mi lépe, dokonce i líp spím. Vidím to na sobě. Pro mě není motivací hubnout do plavek, vždyť ani neumím plavat! (smích) Mnohem důležitější je pro mě cítit se dobře.

Když jste se svými syny mluvila před naším rozhovorem, chvíli jste mluvila anglicky, pak jste přešla do češtiny. Střídáte ty jazyky pravidelně?
Střídáme to. Kluci spolu mluví česky, čeština je pro ně rodný jazyk, ale čím jsou starší, tím častěji se mnou mluví anglicky. Jsem ráda, že chodí do české školy. Jsou to Češi, kteří mluví anglicky (směje se).

Jak často se vídají s vaší rodinou, která žije v Americe?
Málo. S dětmi jsem tam naposledy byla před šesti lety. Ono je to trochu náročné to celé zmanažovat. Letos se tam chystám, ale bez dětí, pracovně. Mám letět do Chicaga, kde mám bráchu a ségru. Ta má pět dětí…

… to je moc hezký počet!
Já jsem nejstarší z pěti dětí, proto mám je- nom dvě. (smích) Nejdřív jsem měla pocit, že budu jen teta. Protože já jsem hrozně dobrá teta. Být matkou už je složitější. Moc se těším na setkání s nimi i na tu práci. Občas je dobré si udělat výlet. (smích)

Ale doma už se cítíte tady, že?
Už dávno! Třináctého května je moje výročí, letos to je třiadvacet let, co jsem zakotvila v Česku, a to není všechno, slavíme osmnáct let s Monkey Bussines! To bude, myslím, taky moc hezká oslava. Třináctého mám také letos vystoupení v Opavě, kam moc ráda jezdím. Moravské publikum má něco do sebe!

Jaké jsou největší rozdíly mezi tím moravským a českým?
Moraváci vždycky přinesou domácí pálenku, to je velmi příjemný bonus. (smích) Ale teď vážně, Moraváci jsou pro mě víc v pohodě, dokonce i pomaleji mluví. Navíc se na Moravě narodil Masaryk, to je můj velký oblíbenec.

Co se vám na životě v Česku aktuálně líbí nejvíc? Je mi jasné, že se to asi s věkem a postupem času mění…
Cítím se tu velmi bezpečně, hlavně když tu vy- chovávám děti. Jen by nám prospělo víc se radovat z věcí, které se daří, než lamentovat nad těmi špatnými. Máme se tu sakra dobře, tak proč pořád žehrat nad tím, co je špatně. Když se člověk snaží být vděčný za to, co má, nemá tolik času stěžovat si na to, co nemá. To je vel- mi jednoduchý způsob na to, být šťastný. Když jsem sem před lety přijela, hrozně ráda jsem courala Zlatou Prahou, aktuálně mám ale po- cit, že bydlím ve Žluté Praze. (smích) To mi trochu vadí, protože nemůžu ani otevřít okno. Ale taky bych mohla žít v Severní Koreji…

Pravda, letos to vykvetlo trochu naráz. Takže nedostatek sněhu v zimě vyvážila kvanta pylu na jaře.
To bude z řepky!

Celý rozhovor se zpěvačkou Tonyou Graves najdete v aktuálním čísle časopisu Story č. 11.