Každý má jinou představu. Manželé Drahošovi chtějí pro syna Lukáše to nejlepší. V jejich pojetí to znamená pořídit mu na zimní hory špičkovou výbavu, protože kvalitní rovná se fungl nové a značkové. Za kolik? Pan Drahoš vezme do ruky papír a počítá: lyže za 5000 korun (ale spíš za sedm), za další tři tisíce lyžařské boty (ale můžou být klidně i za pět). Dále po dvou tisícovkách za helmu a hůlky a lyžařské brýle.

Drahošovi: „Pro dítě jen to nejlepší.“

Rodiče tedy v obchodech vyklopí 14 000 korun jen za Lukášovu výzbroj. Pan Drahoš zvažuje najmout bodyguarda, který by Lukáše na svahu hlídal jako „pojízdnou drahocennost“. Protože jak připomíná jeho žena, je třeba ještě započítat minimálně 5000 korun za bundu a lyžařské kalhoty (ale klidně i víc), dvoje rukavice (celkem 2000 korun), dvoje termoprádlo a lyžařské ponožky (opět 2000 korun).

Paní Drahošová si plánuje vzít v zaměstnání dovolenou, aby stihla vše obstarat – zodpovědně vybrat, rezervovat a přimět syna, aby si zboží vyzkoušel. Vzpomene si, jak tuhle v drogerii stála dvacet minut u regálu s dětskými krémy na opalování a nemohla se pro žádný rozhodnout. Co teprve až budou vybírat a zkoušet lyžařské boty! Mimochodem, opalovací krém bude Lukáš potřebovat na svah taky, a ještě dalších nezbytností k tomu.

Sečteno a podtrženo: Lukášovo zimní vybavení přijde jeho rodiče na víc než 20 000 korun. A Drahošovi rovnou můžou vyhlásit tipovací soutěž, o kolik centimetrů vyroste jejich syn do příští sezóny, aby se mohli začít těšit na nákupní kolečko napřesrok.

Když to slyší Úsporňákovi, pohoršeně kroutí hlavou. Jejich dcera Bára, Lukášova spolužačka, sice ještě nelyžovala a oni nejsou tak necitelní, aby jí ten požitek nedopřáli, ale tolik peněz by do lyžařských věcí nikdy neinvestovali. Nikdy!… I kdyby je měli.

Úsporňákovi: „Žádné zbytečné vyhazování!“

Protože běh jejich rodinného života určují slevové letáky a období výprodejů, Úsporňákovi vyrazí v konkrétní den do konkrétního obchodu, kde Báře pořídí pár nejvíc zlevněných lyží za 2000 korun. Mají rychle vybráno, protože v obchodě mají jen jedny. Obsluha jim nabízí k lyžím ještě servis, ale když pan Úsporňák zjistí, že není v ceně, odmítne. Dobře ví, že lyže prošly servisem už u výrobce.

Večer pak paní Úsporňáková zasedne k internetu a vybere dceři lyžařské boty. Krásně červené, za 300 korun a o dvě čísla větší – Báře vydrží aspoň na dvě sezóny. Letos si do nich vezme ponožky a do příští sezóny jí povyroste noha, takže lyžáky budou akorát. Když je pak vybalí, zjistí, že jsou poškrábané a taky jedna přezka je nakřivo. Ale za tu cenu to stálo! Ohledně helmy měli doma spor, protože pan Úsporňák navrhoval, aby si Bára vzala na hory cyklistickou přilbu, což jeho ženě přišlo ujeté. Nakonec Báře helmu (i s lyžařskými hůlkami) darovala kolegyně z práce – její syn měl na lyžích malou nehodu, takže už stejně na hory nejezdí. Jestli se nehody zúčastnila i ona helma, se paní Úsporňáková nezeptala. Darovanému koni se přece na zuby nekouká…

Úsporňákovi cítili, že už jsou skoro v cíli. Ještě oblečení… Oteplováky a termoprádlo, obojí za šest stovek, koupila paní Spořílková společně s chlebem a máslem v diskontu za rohem, bundu si může vzít Bára školní. Rukavice má od loňska, jsou jí sice tak tak, ale letos ještě vydrží. A bez lyžařských brýlí se obejde, vždyť nenosí ani sluneční.

Sečteno a podtrženo: Ten podzimní víkend bylo venku chladno, ale Úsporňákovi nezatopili. Ne proto, že by šetřili, ale hřálo je u srdce, že Bářinu zimní výbavu pořídili za 3000 korun. To bude lyžovačka!

Myslíkovi: „Šetříme, ale ne za každou cenu.“

Sousedé Úsporňákových, manželé Myslíkovi mají také dceru. Karolína už na lyžích párkrát stála. Měla je půjčené od sestřenice, a protože se jí na sjezdovce evidentně zalíbilo, chtěli jí rodiče sehnat vlastní vybavení.

Když Myslíkovi zjistili, kolik stojí nové lyže a boty, bylo jim jasné, že touto cestou se vydat nechtějí. Karolínina maminka se začetla do inzerce, ale koupit dceři boty bez zkoušení si netroufla. Ani zaplatit předem za lyže, které nemá šanci si předem prohlédnout. A kdo jí u přilby z druhé ruky zaručí, že je nepoškozená? Ale bundu a lyžařské kalhoty by snad na inzerát pořídit mohla. Za 1000 korun získala pro Karolínu sice ne úplně nové, zato naprosto funkční oblečení.

Při surfování zahlédla paní Myslíková odkaz na půjčovnu lyžařských potřeb. Nabídka ji zaujala. Přivolala manžela a shodli se, že hned další den tam i s Karolínou zajdou. Nakonec vypůjčili dceři v Happy Sportu za 2300 korun, tedy za velmi slušné peníze, lyže, hůlky a boty, a to až do jara. Helmu dostali k zápůjčce zdarma.

Pana Myslíka příjemně překvapilo, že lyže jsou úplně nové. A samozřejmě po servisu, jak zdůraznila obsluha (ano, i lyže z továrny je třeba servisovat). Ale nejsou moc krátké? Ne, mají být o deset až dvacet centimetrů kratší, než je výška toho, kdo na nich jezdí. Karolínin táta byl rád, že se může poradit s odborníkem. Při zkoušení bot se zase paní Myslíková obávala, aby nebyly dceři malé, a chtěla větší číslo. Obsluha jí to ale vymluvila s tím, že dnes už se lyžuje v botách maximálně o číslo větších, tedy bez „rezervy“. Navíc když Karolíně povyroste noha, rádi jim boty během sezóny vymění.

Sečteno a podtrženo: Karolínino lyžování nakonec přišlo Myslíkovy na přibližně 6500 korun. Skoro polovinu z této částky rodiče investovali do nového kvalitního termoprádla, pořádných rukavic a speciálních lyžařských ponožek (vše dvakrát), aby Karolíně nebyla na svahu zima. A také jí pořídili nové lyžařské brýle, protože lyžovat bez nich v mlze, dešti ani v ostrém slunce je utrpení. A to by pak teprve bylo lyžování za všechny prachy.