Možná se dnes leccos dozvíte o tenisu! Abych to vysvětlil, nestal se součástí ženského tenisu proto, že by prošel nějakou proměnou, ale proto, že je partnerem tenistky Barbory Strýcové, která zhruba za hodinu hraje další kolo Wimbledonu. Po kolikáté jsi ve Varech na festivalu?

Myslím, že po druhé nebo po třetí za dvacet let a jsem tady právě proto, že nejsem s Bárou na Wimbledonu. Vzal jsem si s sebou její potítko, ale nejsem z těch, kteří sem jezdí každý rok. Někdy z toho může být i dost bulvární ostudy. Nejsem velký fanoušek chození na filmy – na ty se nejraději koukám v posteli a vybírám si je.

A čím to je, že ta bulvární ostuda tady vzniká?

Není to úplně ostuda, ale je prostě nepříjemné! Lidé tě tady sledují, i když nechceš, a snažíš se, aby tě nesledovali, a stejně tady jsou. Je to tady jako na honu. Proto jsem si také dnes vzal na triko jelena. Dnes se tady cítím podobně.

Jakou největší fámu jsi o festivalu slyšel?

Slyšel jsem o kalbách – v rodině si pamatují ještě ty časy, kdy se tady lidé cachtali různě v bazénu.

Ten už z bezpečnostních důvodů zavřeli.

No právě. To jsou ty historky, každý si asi něco přidá, ale tak trochu tuším, že to co se tady dnes děje, tak to je neviňátko, oproti tomu, co to bylo dřív.

Jak vypadá tvůj den na festivalu?

Dneska jsem se přestěhoval z jednoho hotelu do druhého. Jsem tady s dobrými kamarády, na které celý rok nemám čas. Teď jsme si dali sraz a včera jsme dokonce byli jen na hotelu a celý večer jsme si povídali. Nejsem člověk, který by tady chodil na party, já jsem sem vyjel za konkrétními lidmi a s nimi tady jsem. Také z toho důvodu, že když se tady člověk potká s kamarádkou, kterou dlouho neviděl, tak hned flirtuje nebo s ní strávil celou noc. Jsem tady s dvěma neznámými ženami, ale cítím se v naprostém bezpečí. Jiná verze je jen pro ty idiotské novináře, kteří nás fotí.

Ty prý chodíš i na místa, která nejsou vyloženě "profláknutá". Kam tady na festivalu chodíš?

Chodím na místa, kde je víc lidí v civilu. Kde se pije pivo, kouří se a člověk se tam ztratí. Taková místa vyhledávám všude, i na Wimbledonu. Tam jsem jako první vyhledával kuřárnu a popelník. Mám rád tyhle spodky společnosti, tam je mi nejlépe. Na těch honosných akcích mi nikdy není dobře a je pro mě občas těžké to vydržet.

Přesto jsi zmínil ten Wimbledon, na který jsi se dostal. Podle mě s Bárou tvoříte jeden z nejvýraznějších párů v tenisovém světě. Když jsi tam vyrazil poprvé, tak co tě tam nejvíc zarazilo?

Úplně všechno. To jak je Bára sprostá, i na Wimbledonu. Nejdřív mi říkala, že je to její nejoblíbenější turnaj, tak jsem si myslel, že bude za slušnou holku. Ale ten tlak je tam takový, že byla sprostá ještě víc. Ten tlak je stonásobně větší, než na těch menších turnajích. Lidé se tam klepou už od rána, před každým zápasem, protože na tom strašně záleží. Viděl jsem třeba Federera, jak pije kafe a jak je strašně nervózní. Tam je vidět všechno – nejen na tom kurtu, ale i v zákulisí. Jsou vynervovaní, meditují… viděl jsem Rafaela Nadala, jak hraje domino, jak malé dítě, jen aby nemyslel na to, že bude zápas. Jsou to pro mě nadlidé a těžko se to popisuje. Je to něco nepochopitelného. U těch chlapů to ještě chápu, protože ti se pořád za něčím honí, ale u ženských je to zvláštní. Ony mají díky tomu náporu i hodně chlapských vlastností a bojují samy se sebou, aby tu ženu v sobě uhájily. U Báry jsem se vždycky snažil tu ženu podporovat a už jsem si ji také rozdělil na dvě ženy – jedna je ta gladiátorka, ta sprosťanda, a ta druhá je moje malá rozesmátá Bára, která nosí šatičky. Čím je člověk v tom tenisu déle a má méně síly, tak má i méně síly na to, jít se pak bavit a být veselá. Oni jsou potom hrozně unavení a pro mě je těžké nebrat si to osobně