Letos jsou na festivalu více než dvě stovky filmů. Dá se to všechno vidět?

Nedá. Ani těch šest filmů denně už nedávám, to dávají ti nadšení baťůžkáři, kterými jsme vždycky také byli. Je to náročné a na konci vám to stejně splyne v něco, co se nedá dost dobře identifikovat a víc toho nevíte. Je to spíše kontraproduktivní.

Jak se na festival připravujete?

Já se na festival nepřipravuju. Je to celoroční práce, kdy člověk jezdí po jiných festivalech, chodí do kina, sleduje co se zrovna děje v televizi… To co pochytáte za ten rok potom zužitkujete a s tím jedete na festival - soustředíte se na témata, která vás zajímají. Jinak se nechystám. Ano, připravuju se tak, že balím kufr. Máme Varské oblečení, což většinou byly tlusté svetry a boty do louží…

To je asi nejvýraznější změna, ke které za ty roky došlo díky globálnímu oteplování. Máte vy také nějakou "úchylku"? Máte i vy slabost pro nějaký brak, i když víte, že by v tom ostrém kontrastu s vědomostmi neobstál?

Jsem velký milovník hororového žánru, i když je pravda, že se to trošku změnilo po porodu, ale právě ty brakové, béčkové filmy mám ráda.

Zítra o půlnoci tady dávají Predátora!

Já vím, samozřejmě, že to vím!

Spáčilová na Predátorovi, to zní jako dobrá titulka!

Já jsem opravdu takový ten člověk, co si doma pustí film přesně o půlnoci, hezky sama doma s otevřenými okny… naši tohle nikdy nechápali.

Když odhlédneme od recenzí filmů, má za sebou Tereza Spáčilová i velké množství rozhovorů. Ten poslední s Milošem Formanem. Jak jste se cítila ve chvíli, kdy letošní festival otevíral film Lásky jedné plavovlásky?

No já jsem si popravdě řečeno trošku pobrečela už u toho sestřihu Miloše Formana, který se na zahájení pouštěl. Bylo to všeříkající. I díky té osobní návštěvě u něj, která není ničím zvláštním, protože za ním jezdilo spoustu lidí. Miloš Forman byl pohostinný. Já jsem tam byla jednou.

To přece je něco vyjímečného.

Pro mě to vyjímečné bylo!

Čím na vás nejvíce zapůsobil?

Asi tím, jak byl přístupný. Tím, jak ten rozhovor vlastně ani nebyl rozhovorem, byla to spíše taková rodinná návštěva. Ptalo se mě na to hodně lidí, v čem mě to okouzlilo. Já jsem s ním dělala těch rozhovorů několik, dokonce i tady ve Varech, a ten pocit byl vlastně vždycky stejný. Měla jsem před sebou idol, o kterém jsem se učila i ve škole. No a tenhle člověk se potom s vámi baví naprosto o čemkoli a pořád z něj cítíte tu moudrost. Je to pořád ten génius, jen si s vámi zrovna povídá o tom, co jeho pes, a jestli mu líná srst nebo ne. Ale to platí o těchto význačných lidech obecně, to musíte sám vědět. Když se vám odhalí, tak je to příjemné.

Měla jste před někým ostych? Já ho mám vždycky!

Já mám strašný, a hlavně když jde o lidi, kterých si opravdu vážím. Čím víc si jich vážím, tím víc se jich bojím. Jsem v tomhle směru opravdu pokorná.